Frank Westerman

Frank Westerman se narodil v roce 1964 v severním Nizozemsku a studoval tropickou agronomii na Zemědělské univerzitě ve Wageningenu.
Jako novinář cestoval po Africe, Jižní Americe a Východní Evropě a pracoval jako zahraniční dopisovatel velkých nizozemských listů v Bělehradě (během války v Jugoslávii) a v Moskvě. Své zkušenosti zpracovává v knihách, jako je De brug over de Tara (Most přes řeku Tara, 1994), Het zwartste scenario (Nejčernější scénář, 1997), De Graanrepubliek (Obilná republika, 1999) a Ingenieurs van de ziel (Inženýři duší, 2002). Tyto dva tituly získaly významné literární ceny a staly se z nich bestsellery.
V roce 2005 dostal Westerman vlámskou cenu knihkupců Zlatá sova (Gouden Uil) za knihu El Negro (El Negro en ik, česky 2007). Porota ji charakterizovala jako knihu, „která čtenáře uchvátí několikanásobně. Je to obžaloba lenosti v myšlení a arogance. Současně nás nadchne odstíněným přístupem.“ Jeho zatím posledním titulem je Ararat (2007). Westermanovy knihy se hojně překládají.
El Negro (Pistorius & Olšanská, 2007) je první titul, kterým se představuje českým čtenářům.

Jiří Knitl

Jiří Knitl je jednou z vůdčích osobností společnosti Člověk v tísni s velkými zkušenostmi z Afghánistánu a z Kuby.

V příštím okamžiku vyšla z kadeřnictví señora Lola s vestou přehozenou přes ramena. Křehká dáma se špičatou bradou, z níž trčelo několik chloupků. V ruce držela kroužek s klíči a probírala ho jako růženec. Señora Lola muzeum otevřela, prodala nám po padesáti pesetách lístky a nasměrovala nás k plazům.

„Tudy,“ poručila. „A pak pokračovat ve směru hodinových ručiček.“

Sebejistě jsme vkročili do první místnosti. Přejeli jsme prsty po hřebeni leguána a ťukali na želvy obrovské na zdech, byly jedna větší než druhá. U kolen se nám to hemžilo kajmany seskupenými kolem tabulky: NEDOTÝKAT SE. Jako by nám mohli – chňap! – ukousnout ruku.

Po plazech následovali ptáci. Vybavuju si sbírku pštrosích vajec velikosti říčních kamenů – byla úchvatnější než samotní pštrosi. Ve skleněné voliéře se tlačila drobotina (kolibříci, kanárci, andulky). To bylo možná něco pro ornitology, ale nás to nezajímalo. Směřovali jsme k Sálu člověka, v prodloužení Sálu savců. Když jsme prošli kolem žebřin s lidoopy a kolem kostry gorily, změnila se naše rozjívenost v lehké zamrazení.

Tady je: vycpaný černoch z Banyoles. V pravé ruce oštěp, v levé štít. Bdělý a mírně přihnutý, s povytaženými rameny. Polonahý, v týle čelenku z palmových vláken, kolem beder chundelatou oranžovou roušku. Kůži měl nelidsky černou. Netušil jsem, že existují tak černí lidé, a taky tak malí a hubení. Ukázalo se, že El Negro je dospělý muž, kost a kůže, byl nám sotva po loket. Stál ve skleněné skříni uprostřed koberce. Na podstavci byla přišroubovaná tabulka: Křovák z Kalahari.

Silněji než u kajmanů jsem měl pocit, že se dá do pohybu. Nebo na mě na vteřinu upře oči. Káravě? Zlostně, protože jsem ho přišel obhlížet?

El Negro (4)

Frank Westerman

Že jsme skutečně dorazili do obecního muzea, za to jsme – víc než Ricardovi – vděčili školačkám v Banyoles. Ráno, po snídani s kávou a smaženými churros, jsme otáleli na chodníku před penzionem Comas. Doleva, nebo doprava? Střechy Banyoles se leskly v zimním světle – ale nikde ani živáčka. Tato kulisa zůstala na okamžik nedotčená, když vtom se zaplnila vřískotem a hihňáním třídy vybíhající ze školy. Holky s copy se tlačily pod přístřeškem CHOCOLATES TORRAS a s kouřícími šálky v hrsti se pak rozbíhaly na všechny strany.

Když jsme se k nim blížili, zahlédl jsem na průčelí proti škole nápis: Darderovo přírodovědné muzeum. Vchod byl za rohem, za trojicí holých platanů. Stromy se podobaly svícnům se silnými rameny, která trčí pokřiveně, téměř zlobně vzhůru. Vzali jsme za kliku, ale muzeum bylo zavřené.

„Počkejte,“ zvolala jedna školačka. „Señora Lola má klíč.“ Přehodila si pramen vlasů přes rameno a zmizela za výlohou kadeřnictví, zatímco my jsme zírali na basreliéf na zdi. DR. FRANCISCO DARDER (1851–1918), hlásal nápis. A dál: ZVĚROLÉKAŘ, ZAKLADATEL BARCELONSKÉ ZOO. Pohled z profilu zachycoval pána v mondénním, rozevlátém klobouku. Dr. Darder měl na hřbetu nosu hrbolek, vějířky vrásek od oka k licousům a upřený pohled, jako by se kochal něčím, co my nevidíme. Muzeum existovalo díky jeho soukromé sbírce vycpaných zvířat.

„Je opravdický,“ vykřikla čiperná, asi desetiletá holčička.

„Kdo je opravdický?“

„El Negro!“ Hlas zavřískl na celé náměstíčko provázen záchvaty smíchu jejích kamarádek.

Rozhovor Petry Procházkové s Frankem Westermanem (foto: George Verberne / Hollandse Hoogte)

Rozhovor Petry Procházkové s Frankem Westermanem

Jako devatenáctiletý student se Frank Westerman ocitne v jednom španělském muzeu tváří v tvář vycpanému Afričanovi zvanému El Negro – hrůzné relikvii z časů otroctví. Kdo je ten člověk? Kdo vypreparoval jeho tělo? A co to vypovídá o nás, tady a teď? Tyto otázky nosil Frank Westerman v hlavě přes dvacet let, až vyústily v knihu El Negro, fascinující reportáž z cest, v níž se zamýšlí nad problémy rasy, kultury a identity.
O setkání s El Negrem a o své stejnojmenné knize, která nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Pistorius & Olšanská, autor hovoří s Petrou Procházkovou a s Jiřím Knitlem.

Sobota 17. listopadu
17.00
Divadlo Archa
divadelní bar
Rozhovor Petry Procházkové s Frankem Westermanem
Moderuje: Jiří Knitl