Café Amsterdam
– veřejná debata

Vražda filmaře Theo van Gogha a rozruch kolem nizozemské političky Ayaan Hirsi Ali nerozpoutaly jen období politického neklidu v Nizozemsku, ale vyvolaly i v zahraničí ostré diskuse o národní identitě, náboženství, fundamentalismu a imigrační politice. Divadlo Archa organizuje veřejnou debatu o roli, jakou v těchto diskusích sehráli novináři a spisovatelé.
Frank Westerman, Markéta Pilátová a Petra Procházková, kteří také kombinují novinářskou profesi se spisovatelským řemeslem, tuto problematiku osvětlí z různých úhlů.

Neděle 18. listopadu
17.00
Divadlo Archa
divadelní bar
Café Amsterdam – veřejná debata
Účinkují: Frank Westerman a Markéta Pilátová
Moderuje: Petry Procházkové

Jeho experimenty působí, že je jedním z nejvýznamnějších objevů devadesátých let a básník vnášející nejvíc novot do současné nizozemské poezie. K jeho čerstvým experimentům patří takzvané pohyblivé básně – úchvatný mix obrazů a měnícího se textu. Vedle toho se věnuje i próze, která se podle něj neliší zásadně od poezie.
I zde se snaží posunovat hranice možného a experimentovat s formou i žánrem. Oosterhoffovy básně jsou obsaženy v antologii nizozemské poezie, kterou vydává Mladá fronta.

Tonnus Oosterhoff

Tonnus Oosterhoff (nar. 1953) debutoval sbírkou veršů Boerentijger (Venkovský tygr) a získal za ni cenu C. Buddingha za nejlepší debut roku. Verše byly poměrně klasické, co do formy a přístupnosti, ale jádro bylo pozoruhodně imaginativní a místy dokonce přízračné.
Oosterhoffova tvorba se s každou novou publikací vzdaluje vyšlapaným stezkám nizozemské poezie. Autor nepřestává ohledávat meze jazyka, významu a forem, aby je mohl překročit.

Tonnus Oosterhoff (foto: Roeland Fossen)

Remco Campert

Poezie je čin

Poezie je čin
stvrzující. Stvrzuji,
že žiji, že nežiji sám.

Poezie je budoucnost, myslí
na příští týden, na jinou zem,
na tebe, až budeš stará.

Poezie je můj dech, hýbe
mi nohama, váhavě někdy,
po zemi, která o to žádá.

Voltaire měl neštovice, ale
uzdravil se sám, když vypil
120 litrů limonády: to je poezie.

Nebo takový příboj. Roztříštěný
na skalách není opravdu poražený,
ale bije dál a je tím poezií.

Každé slovo, co se napíše,
je útokem na stáří.
Nakonec zvítězí smrt, jistě,

ale smrt je jen tichem v sále,
poté co poslední slovo odeznělo.
Smrt je dojetí.